Snahou této výpravy je rozšířit běžný způsob procházení Rumunska o jiný rozměr, než je samotné putování po hřebenech hor. Nevím, jestli to funguje, stát na vrchu uprstřed hřebenů člověka pohltí. A tak je to taky fajn.
Na druhou stranu se člověk trochu diví, jak dlouho lze jezdit do Rumunska a vlastně o té zemi vědět strašlivě málo. Když z autobusu či vlaku vystoupíme pod horami a za týden na nás čeká na druhé straně zbyde poutavý zážitek z hor a nových známých, ale skoro žádné setkání se zemí, kterou navštěvujeme. Přitom do hor se lidi pustili poměrně nedávno, žijí pod horami.
Jak ale člověk spojí příjemnou batůžkářskou výpravu s putováním mimo hory? Nevím přesně proč, ale ve vsi baťoh těžkne ještě víc, o městech a velkolepých industriálních palácích nemluvě. Pokud toho má člověk na zádech moc, ztrácí vůli přemýšlet, dívat se a uskutečňovat nápady. Vyrazit s povozem pod hory měl být takový kompromis, užít si trochu batůžkářství, ve větším klidu než u ropných pump, a zároveň na dosah světu lidí. Když se pak člověk vrátí, jako by i u nás viděl dvě vsi, naši i tu, co připomíná ves našich babiček. A zase je o čem přemýšlet.
